Slunce Inků

Edison Denisov: Slunce Inků

Leoš Janáček: Capriccio pro klavír levou rukou, flétnu (pikolu), dvě trubky, tři trombóny a tenorovou tubu, JW VII/12

Igor Stravinskij: Koncert pro klavír a dechové nástroje

Sofija Asgatovna Gubajdulina: Concordanza

 

Slunce Inků pro soprán a komorní orchestr na slova básně Tropické slunce od Gabriely Mistral (1964) je šestidílná kantáta, která stojí na počátku veleúspěšné mezinárodní kariéry sovětského skladatele Edisona Vasiljeviče Denisova (1929–1996). Rok po premiéře v tehdejším Leningradu v roce 1964 pod taktovkou Gennadije Rožděstvenského byla provedena v Darmstadtu, na Varšavské jeseni i v Paříži. Denisov komponoval v předem daných sériích, jež však nepojímal striktně, a tak se v díle přirozeně střetává svět přísné racionality s obsahově a emočně vypjatým humanistickým poselstvím vyjadřujícím nutnost návratu lidstva k přírodě a jejím mýtům, které nás mohou ochránit před hrozící zkázou v době gradující studené války, ale i počínající války ve Vietnamu. Ne náhodou si pro jednu z prvních seriálních kompozic v Sovětském svazu vybral Denisov báseň Tropické slunce ze sbírky Pustina z roku 1938, díky níž se její autorka Gabriela Mistral stala vůbec první latinskoamerickou držitelkou Nobelovy ceny za literaturu. 

Na počátku vzniku skladby Capriccio pro klavír levou rukou, flétnu (pikolu), dvě trubky, tři trombóny a tenorovou tubu byla žádost klavíristy, válečného invalidy Otakara Hollmanna o klavírní skladbu. Leoš Janáček zprvu na výzvu zkomponovat skladbu pro jednorukého hráče zareagoval po janáčkovsku ostře a nevybíravě: Dětinské – co chcete hrát jednou rukou? Těžko tančit tomu, co má jen jednu nohu. Když však klavíristu slyšel hrát, pravil, že o tom ještě bude přemýšlet. Ačkoliv Hollmann v úspěch příliš nevěřil, v Janáčkovi zrála vpravdě geniální skladba. Na podzim roku 1926 dokončil své Capriccio pro klavír levou rukou a dechové nástroje a sdělil Hollmannovi v dopise z 11. 11. 1926: Napsal jsem Capriccio. Víte, jen pro jednu ruku psát, to byla schválnost až dětinská. Bylo třeba důvodů jiných a příčin věcných a vnitřních. Když se všechny dostavily a střetly – pak povstalo dílo. A tak vzniklo jedno z nejpozoruhodnějších komorních děl 20. století. Capriccio mělo premiéru v Hollmannově podání 2. 3. 1928 ve Smetanově síni Obecního domu v Praze.

Koncert pro klavír a dechové nástroje Igora Stravinského (1882–1971) patří k zásadním klavírním kompozicím 20. století. V roce 1920 se Stravinskij přestěhoval ze Švýcarska do Paříže, která byla naplněna myšlenkami neoklasického hnutí brojícího proti emoční rozpolcenosti a programovosti romantismu. Stravinskij byl v Paříži vzdálen od ruské lidové písně, která iniciovala jeho první tvůrčí období, a promýšlel novou koncepci své tvorby. V Oktetu pro dechové nástroje z roku 1921, a nejvýrazněji pak právě v Koncertu pro klavír a dechové nástroje, dokončeném v roce 1924, se vrací ke klasickému hudebnímu materiálu z dob Händela a Bacha. Ten však přetavuje do vlastního a svébytného jazyka postaveného na mistrné architektuře čisté znějící struktury jakoby vytesané z jednoho kusu materiálu bez zbytečných příkras a pozlátek. Skladba zazněla v premiéře v Paříži v roce 1924 s autorem u klavíru. V roce 1950 Stravinskij částečně zrevidoval instrumentaci díla. 

Sofija Asgatovna Gubajdulina (* 1931), skladatelka rusko-tatarského původu, se narodila 24. října 1931 v Čistopoli. Prvního hudebního vzdělání se jí dostalo v Kazani, kde strávila dětství, studium kompozice pak absolvovala na Moskevské konzervatoři u N. Pejka, J. Šaporina a V. Šebalina. Na její tvorbu však mnohem více než akademické prostředí mělo vliv samostudium partitur a nahrávek Nové hudby, kontakty se západoevropskými hudebníky, s moskevskými samizdatovými kruhy (kam ji uvedl její druhý muž, Nikolaj Bokov) a obdobně „neoficiálně“ smýšlejícími umělci z bývalého socialistického bloku. Svou hudbou na sebe Gubajdulina brzy upozornila spřízněné skladatelské kruhy, na pódiu ale její skladby kvůli tehdejší represivní sovětské kulturní politice zněly jen výjimečně. Zlomovým okamžikem se stal koncert, který v roce 1982 ve Velkém sále Moskevské konzervatoře uspořádal dirigent Gennadij Rožděstvenskij a na kterém byl s velkým úspěchem proveden Gubajdulinin houslový koncert Offertorium. Později se Sofija Gubajdulina dočkala i mezinárodního renomé, k němuž jí napomohli slavní interpreti, neúnavně propagující její tvorbu (Rožděstvenskij, Rostropovič, Kremer ad.), a také emigrace do Německa v roce 1992. Usadila se ve vesničce nedaleko Hamburku, kde žije dosud. Concordanza je jedním z prvních děl Sofiji Gubajduliny vytvořených na bázi „binárních opozic“, jimiž jsou zde soulad (concordanza) a nesoulad (discordanza). Skladbu v roce 1970 objednal Marek Kopelent, tehdejší umělecký vedoucí souboru Musica Viva Pragensis. 

Viktor Pantůček, Jiří Zahrádka